Varhaník u Keplera
Kdybychom měli vyjmenovat pět filmů, kterým se podařilo vystoupit z beznadějného provincionalismu českého filmu dvacátých let, a ne-li námětem, pak alespoň formálním
zpracováním se přiřadily k tehdejší špičce filmu evropského, nechyběl by mezi nimi vedle Erotikonu Gustava Machatého ani Varhaník u sv. Víta. Stejně jako u Erotikonu se i v tomto
případě scenárista jmenoval Vítězslav Nezval.
Hudba Jana Rybáře, která dnes zazní již potřetí (poprvé byla provedena v kině Ponrepo v roce 2017 a naposledy v rámci festivalu Pražské jaro 2019),
je jeho druhou prací pro němý film (první byla hudba k Murnauově Upírovi Nosferatu, uvedená v Ponrepu v roce 2015). Napsána je pro desetičlenný orchestr (s využitím varhan) a ženský sbor.
Vzhledem k tématu v ní nalezneme odkazy na duchovní hudbu (např. gregoriánský chorál), ale i názvuky jazzu. Celkově však kompozice využívá dramatického potenciálu snímku a je poměrně různorodá – využívá melodických ploch, repetitivního minimalismu i čistě témbrových prvků. Ženský sbor pracuje s prostorovým efektem a na několika místech vstupuje do děje jako tzv. diegetická hudba – tedy hudba, kterou by hrdinové snímku měli možnost zaslechnout.
Program
Jan Rybář Varhaník u sv. Víta pro ženský sbor a komorní ansámbl (2017)
Účinkují
ženský sbor a orchestr Bubureza
Miloslava Vítková a Jan Rybář sbormistři
Jan Rybář dirigent